Rozhovor se zakladateli Veronikou a Pavlem o účelu a motivaci pro založení nadačního fondu

Úvodní text

Duševní zdraví je téma, které se stále častěji dostává do veřejné debaty – a právem. Podle statistik Národního ústavu duševního zdraví trpí až 40 % deváťáků středně těžkými až těžkými depresemi a úzkostmi. A i u dospělých si přibližně každý pátý během života projde nějakým duševním onemocněním.

Nadační fond Při Tobě, který založili Veronika Stejkozová a Pavel Petrovic, se snaží tuto situaci měnit. Pomáhá lidem v obtížných životních obdobích znovu najít radost ze života, stabilizovat zdravotní stav a vrátit se zpět do společnosti.

Setkali jsme se s Veronikou a Pavlem, abychom si povídali o jejich osobní motivaci, o tom, jaké projekty plánují, i o tom, co podle nich nejvíc potřebujeme změnit, pokud jde o péči o duševní zdraví v České republice.

Rozhovor

O osobní cestě a motivaci

Redaktor: Veroniko, vaše cesta od zdravotní sestry přes práci s dětmi až po založení nadačního fondu je hodně pestrá. Co vás nejvíc ovlivnilo k tomu, abyste se rozhodla pomáhat lidem s duševním onemocněním?

Veronika: Zcela jistě se jednalo o mou vlastní zkušenost s duševním onemocněním, kdy se od puberty potýkám s depresemi a snažím se s nimi na denní bázi pracovat. Velmi dobře tak vím, jak se lidé s duševním onemocněním cítí, co prožívají a v jak složité situaci se mnohdy nacházejí, a nyní nemám na mysli pouze duševní stav, ale i socioekonomické zázemí či určitý despekt od okolí, což si myslím, že je velká škoda, protože být k někomu milý, vřelý a vstřícný nás nic nestojí a mnohdy úsměv jiné a neznámé osoby může někomu zachránit život.

Redaktor: Pavle, vy jste vystudoval obchodní právo a management, působil jste ve Finanční správě ČR, získal řadu ocenění a dnes podnikáte v oblasti investic. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl věnovat čas i neziskové činnosti?

Pavel: Od svých 12 let, kdy jsem začal prodávat mobilní telefony svým známým, jsem byl motivován vidinou vydělávání peněz a domníval jsem se, že mi peníze přinesou radost a štěstí. Samozřejmě nebudu zastírat, že život bez peněz je snadný, ale peníze by měly být vždy pouze jakýsi "side effect" nějaké pro nás smysluplné činnosti. Pro mě však většinu času peníze představovaly onen cíl a když člověk nějaké peníze vydělá, koupí si vysněný dům, vysněné auto, jezdí na dovolenou po celém světě, má rodinu, je zdravý, tak přijde na to, že mu stále něco chybí. A tím je v mém případě pomoc druhým, která je pro mě velmi smysluplná, byť náročná činnost. Často to přirovnávám k dárkům na Vánoce, kdy v určitém věku člověk zjistí, že mu dělá větší radost dárek někomu dát a vidět ho se z něj radovat než rozbalit svůj dárek, ze kterého má člověk sice také radost, ale ten pocit je méně intenzivní. Navíc jsem čelil syndromu vyhoření, přičemž se u mě naštěstí nerozvinul do té poslední fáze, kdy už člověk není schopen vstát z postele, ale i tak ztráta elánu do života, únava, ztráta sebevědomí a další příznaky jsou velmi nepříjemné. A nadto, abych doplnil celý svůj příběh a motivaci, tak už ve 20 jsem chtěl studovat psychologii, ale v zaměstnání mi to všichni rozmlouvali s odůvodněním nízkého platu psychologů. A tak jsem se trochu oklikou vrátil k oblasti, která mě doprovázela již v mládí.

Redaktor: Byl nějaký konkrétní moment, kdy jste si oba řekli: „Teď už nestačí o problému mluvit, musíme opravdu něco udělat“?

Veronika: V rámci své léčby se stýkám s celou řadou skvělých lidí, u nichž se objevuje stále stejný problém, a to že jsou v takovém pomyslném bludném kruhu (což jsem mimo jiné pocítila i na vlastní kůži), a to že tito lidé mnohdy nemají stabilní rodinné zázemí, obtížněji se jim hledá životní partner, jsou zpravidla méně výkonní v zaměstnání z důvodu řešení svých myšlenek, své diagnózy a své životní situace, což vede k nižším příjmům, obtížnějšímu hledání zaměstnání, kde vás budou tolerovat takové, jací jste. Zároveň na léčbu potřebujete spoustu peněz, dnes stojí jedna hodina psychoterapie kolem 1000,- až 1500,- Kč (jsou i hodiny za 4 tisíce Kč), klinických psychologů, u nichž dochází k plné úhradě ze strany zdravotních pojišťoven, je velmi omezené množství, psychoterapii mnozí potřebují každý týden jednu či dvě, zdravotní pojišťovny nedávno konečně začaly přispívat na psychoterapii 500,- Kč na 10 sezení za rok, což nepostačuje. Tito lidé mají povětšinou méně přátel, kteří by jim mohli pomoci laickou psychologií a vyslechnutím. Mnohdy nemají vůbec sílu na řešení svých životních situací, a tohle všechno tvoří určitý začarovaný kruh, z nějž je těžké vystoupit. Pak vidíme, že někteří přistoupí ke spáchání sebevraždy, protože to pro ně představuje jakési vysvobození, mladé dívky jsou vystavovány sexuálnímu nátlaku z důvodu špatné finanční situace, senioři čelí fyzickému násilí a jsou náchylní k podvodům a podobně. Situace v tomto ohledu je skutečně vážná, a proto jsme se rozhodli pomáhat těmto lidem, protože každý člověk zde má své místo a je velmi důležitý pro společnost.

Pavel: Myslím, že Verča to popsala velmi barvitě a komplexně. Možná pouze doplním, že bychom rádi pomáhali nejen jednotlivcům, ale snažili se také o destigmatizaci u lidí s duševním onemocněním, zlepšili péči o duševní zdraví v populaci a také pomohli snížit finanční náročnost odborné péče v řešení duševních potíží. Když spadnu z kola a zlomím si nohu, přijdu k lékaři a v rámci zdravotního pojištění mě ošetří bez nutnosti vynakládat další finanční prostředky (a mohu si za to tak trochu sám), nerozumím tak současně nastavenému systému zdravotního pojištění, proč v případě psychických potíží, za které v drtivé většině případů lidé nemohou, musím za takovou péči hradit poměrně významné finanční prostředky. A to bychom rádi změnili nejen poskytnutím finanční podpory, ale také zvýšením tlaku na politickou reprezentaci a odbornou veřejnost, neboť psychické potíže nejsou ve společnosti žádnou marginálií a je třeba se znovu zamyslet nad financováním této odborné péče.

Vznik a poslání fondu

Redaktor: Jak vznikl samotný název „Při Tobě“ a co pro vás osobně znamená?

Veronika: Osobám s duševním onemocněním velmi často chybí určitý "bezpečný přístav", kde mohou svou loď po překonání rozbouřeného moře zase opravit a připravit se s ní zase vyrazit na širé moře, kde občas zažijí krásný slunný den a jindy třeba obrovskou bouři. Ten "bezpečný přístav" představuje bezpečí, domov, zázemí a sociální vztahy. Název "Při Tobě" má vyjadřovat vzájemnou sounáležitost, podporu, pochopení a pocit, že na to nikdo není sám a nemusí se obávat, že zůstane bez pomoci na tom pomyslném rozbouřeném moři. To je dle mého názoru pro lidi s duševním onemocněním velmi důležité.

Pavel: Vidím to podobně jako Verča, pro každého člověka je důležité být součástí určité sociální skupiny či skupin. Jsme společenští tvorové a každý se v životě dostane do situace, kdy potřebuje pomoci, není to rozhodně žádná ostuda. V některých případech tuto pomoc dokážou poskytnout přátelé, rodina, partneři, ale někdy to možné není. Současně ne vždy jsou blízcí lidé kolem nás nám schopni zajistit odbornou pomoc, pokud jí potřebujeme. Proto se snažíme všem říkat, že není ostudou si o pomoc říci, byť vím, že trpí naše ego, sebevědomí, sebeláska a důstojnost, ale právě ta poskytnutá pomoc nám může pomoci k větší samostatnosti a spokojenosti v životě.  

Redaktor: Jaké byly první kroky při založení fondu? Bylo těžké překonat byrokratické překážky a dát projektu konkrétní podobu?

Pavel: Co se týče samotného založení, nechci, aby to působilo příliš nabubřele, ale naštěstí mám určité zkušenosti se zakládáním podobných právních entit a právní znalosti k sepsání potřebných dokumentů, nicméně domnívám se, že byrokratické překážky teprve podstoupíme v rámci dalších projektů, na což se snažíme postupně připravovat.

Redaktor: Čím se váš fond liší od jiných organizací, které se věnují duševnímu zdraví?

Veronika: Při naší základní rešerši jsme nenarazili na organizace, které by se zaměřovaly výhradně na finanční podporu lidí s duševním onemocněním. Existuje sice řada nadací a nadačních fondů, jejich působnost je však zpravidla širší. Vedle toho působí v této oblasti mnoho poskytovatelů zdravotních a sociálních služeb, nicméně v oblasti přímé finanční podpory budeme spíše ojedinělí. Současně vnímáme ostatní organizace jako důležité partnery, jelikož čím více organizací se bude věnovat podpoře duševního zdraví, tím většího společného dopadu můžeme dosáhnout.

Konkrétní pomoc a projekty

Redaktor: Veroniko, věnujete se arteterapii, muzikoterapii, meditacím a spiritualitě. Plánujete tyto prvky zapojit do projektů fondu?

Veronika: Ráda bych tyto znalosti jednou využila v rámci chystaného projektu resocializačního centra.

Redaktor: Pavle, zmiňujete, že studujete klinickou psychologii a chcete absolvovat psychoterapeutický výcvik. Máte v plánu v budoucnu spojit svou terapeutickou praxi přímo s činností fondu?

Pavel: Určitě, rád bych své znalosti a zkušenosti později využil v rámci pomoci druhým lidem a psychoterapie by měla být součástí resocializace ve Verčou zmíněném resocializačním centru, kde bych v budoucnu rád působil.

Redaktor: Pracujete na vybudování resocializačního centra pro lidi s duševním onemocněním. Můžete popsat, jak by mělo fungovat a komu konkrétně bude pomáhat?

Veronika: Jak jsem již výše uváděla, lidé s duševním onemocněním potřebují "bezpečný přístav" a rádi bychom jim vybudováním resocializačního centra takový pomohli vytvořit. Jednalo by se o sociální farmu, kde by probíhaly nejrůznější sociální, vzdělávací, ozdravné, sportovní a další aktivity, které by těmto lidem pomohly s resocializací. Tyto aktivity by probíhaly jak na docházkové bázi, tak i v rámci dlouhodobějších pobytů včetně ubytování. Součástí tohoto areálu by bylo i ubytování pro běžnou veřejnost. Cílem je vytvořit klidné místo v blízkosti přírody, kde mohou lidé s duševním onemocněním načerpat novou energii, získat cenné informace o své duševní nemoci, zjistit, jak s ní pracovat, stát se členem určité komunity, moci si vydělat finanční prostředky pomocí výdělečných aktivit v rámci resocializačního centra. Současně by v tomto centru probíhaly i aktivity pro širokou veřejnost, jako různé workshopy, semináře, vzdělávací aktivity a další tak, aby se každý mohl dozvědět více o péči o duševní zdraví, včetně zdravého životního stylu, spánku a dalších rituálů, které by měly být součástí každého z nás.

Pavel: Ještě bych doplnil Verču s tím, že zde bude probíhat celá řada ozdravných procedur, od masáží, biofeedbacku, psychoterapie, arteterapie, muzikoterapie, ergoterapie, zooterapie, hortikulturní terapie, meditace, jógy až po sportovní a sebepoznávací aktivity. Rádi bychom tak vytvořili multifunkční areál se spoustou možností využití, kde by zároveň bylo všem dobře a mohli se zde cítit v bezpečí.

Společnost a změna vnímání

Redaktor: Jak podle vás česká společnost vnímá téma duševního zdraví? Zlepšuje se situace, nebo je stigma stále silné?

Veronika: Vzhledem ke své vlastní zkušenosti s duševním onemocněním jsem se setkala s celou řadou názorů, obdobně jako je tomu například s názory populace na odlišnou sexuální orientaci. Někteří s tím nemají problém, jiní naopak obrovský. Domnívám se, že mladí lidé více vnímají potřebu pečovat o své duševní zdraví, možná i proto, že se o nich hovoří jako o "sněhových vločkách" a jejich nižší emoční stabilitě či odolnosti. Kdežto u starších generací, které byly zvyklé více své duševní problémy nechat jaksi vyšumět, je toto téma trochu více tabuizované. Řekla bych, že stigma je v naší společnosti stále velmi silné a veřejně prohlásit, že člověk chodí k psychologovi či psychoterapeutovi, je velmi odvážné a bývá často v potají odsuzované. Ale se zvětšujícím se problémem v podobě zhoršujícího se duševního zdraví u mladistvých a dětí se o této problematice minimálně více hovoří v médiích, což může nakonec pozitivně přispět ke zlepšení péče o duševní zdraví.

Pavel: Já bych to možná trochu doplnil. Tím, že jsem dlouhou dobu působil ve vrcholném managementu a měl blízko ke korporátnímu světu, dovolím si potvrdit Verči slova ohledně skutečnosti, že když někdo jde k psychologovi, ihned je z něj podivín či blázen. Lidé na něj začnou hledět s určitým despektem a vznikne jim k němu jistý odstup. Mladší lidé jsou dle mého názoru k těmto tématům otevřenější. Zároveň však doplním, že když někdo má svého osobního kouče, tak zejména právě v korporátním světě toto není pro ostudu, ale spíše je to pozitivně vnímáno, že se snaží pracovat na svém seberozvoji a osobnostním růstu. Já si za sebe dovolím říci, že jít k psychologovi či psychoterapeutovi je úplně v pořádku, protože když máme určitý právní problém, jdeme za advokátem, když máme účetní problém, jdeme za účetní a když máme problém psychický, měli bychom jít za psychologem či psychoterapeutem. Chápu, že každý člověk je tak trochu psychologem, ale laická psychologie má od té odborné skutečně velmi daleko a je třeba na to dávat obrovský pozor, protože poskytovat někomu psychologické rady s sebou nese velkou odpovědnost. Obzvlášť nejhorší jsou nejrůznější terapeuti bez dostatečné erudice, kteří však vytváří v klientovi dojem, že jsou skuteční odborníci, a nakonec to může dopadnout velmi špatně. Nadto bych si dovolil přidat jeden zážitek z nedávné doby, kdy mi jedna známá řekla, že když studuji psychologii, musím mít nějaký psychický problém, protože všichni, kteří studují psychologii nějaký většinou mají. A já jsem si v té chvíli říkal, co když všichni máme nějaké problémy, které by bylo vhodné sdílet s psychologem či psychoterapeutem, jen se o nich bojíme mluvit a pak vidíme, že celá řada lidí kolem nás je určitým způsobem "vězněm svých nevyřešených problémů".   

Redaktor: Jakou roli by podle vás měly hrát školy a zaměstnavatelé v prevenci a podpoře duševního zdraví?

Veronika: Tím, že jsem část své profesní kariéry působila ve školství, dovolím si tvrdit, že škola je pro děti a mladistvé významným prostředím, kde tráví poměrně hodně času, jsou součástí vrstevnických skupin, které je v pozdějším věku dokonce mohou ovlivňovat více než samotná rodina. Navíc, ne všechny děti mají stabilní rodinné zázemí. Bohužel situace ve školství ohledně školních psychologů je alarmující, a právě školní psychologové dle mého osobního názoru a vlastní zkušenosti mohou být velmi důležitým aspektem na cestě k řešení psychických obtíží. Nedávno jsem zaznamenala v médiích, že se tato problematika poměrně usilovně řeší, přičemž se domnívám, že i jakýkoli pedagog může činnost psychologa částečně suplovat, pokud se v této oblasti alespoň trochu vzdělává a přistupuje k této činnosti s určitou pokorou a maximální zodpovědností. Někdy totiž stačí jen studenta či žáka vyslechnout a nabídnout mu pomoc při řešení běžných životních situací, s nimiž si i laik dokáže poradit. V praxi se tak může jednat o krátkou minutovou intervenci, která může někomu zachránit život. Zároveň pokud pedagogové vnímají své žáky a studenty, vidí i určitou flow ve třídě, sociální postavení, písemné a obrazové výstupy dětí, z čehož lze v souhrnu vyvodit určité rizikové prvky, kterých je třeba si všímat a případně se pokusit danému žákovi či studentovi nabídnout odbornou či lidskou pomoc a podporu. Někdy se bohužel lze setkávat i s tím, že samotní pedagogové jsou strůjci šikany, čemuž by se zcela jistě měli vyvarovat, a naopak ohrožené žáky a studenty se snažit ochránit.

Pavel: Co se týče zaměstnavatelů, i zde je dle mého názoru situace nedobrá, a to zejména u menších zaměstnavatelů, kteří nemají dostatek finančních prostředků na vzdělávání svých zaměstnanců, což je určitě škoda, jelikož každý správný zaměstnavatel by měl usilovat o spokojenost zaměstnance nejen v práci, ale i v soukromém životě, poněvadž tato celková spokojenost se pozitivně promítá do pracovní výkonnosti. Mnohdy je však možné se setkávat s tím, že zaměstnavatel tlačí na výkon a své zaměstnance nevnímá jako lidské bytosti, ale spíše jako určité roboty, jejichž výkon měří v excelovské tabulce. Velmi často se pak stává, že tito zaměstnanci požadovaný výkon nevydrží a dostaví se syndrom vyhoření, s nímž mám své zkušenosti a mohu potvrdit, že mohou být příčinou dalších lidských nesnází včetně problémů ve vztazích, zdravotních obtíží a dalších nepříjemností. Mohu potvrdit, že žádné peníze ani kariéra nestojí za to, to riskovat. Vždy je třeba dbát na worklife balance, byť se to někdy zdá jako klišé. Současně je fajn, pokud se člověk alespoň trochu zdravě stravuje a udržuje se v kondici. Určitě vhodné, je mít na pracovišti svého psychologa, který může dohlížet na zdravou atmosféru pracovního kolektivu, ale i duševní zdraví zaměstnanců. To je však spíše výjimkou. Věřím však, že postačuje pravidelné vzdělávání zaměstnanců v této oblasti s tím, že by zaměstnavatel měl dbát na celkovou spokojenost svých zaměstnanců.

Redaktor: Co byste vzkázali lidem, kteří se bojí vyhledat odbornou pomoc, protože mají pocit, že by je okolí odsoudilo?

Veronika: Já bych chtěla všem vzkázat, že s nimi soucítím a vím, že není snadné vždy odbornou pomoc najít, a to nemám na mysli, jen se k tomu odhodlat, ale současně i najít člověka (psychologa, psychoterapeuta), s nímž si sednete lidsky. Zažila jsem totiž celou řadu odborníků, s nimiž jsem si příliš nerozuměla, vnášeli do terapií své osobní postoje a komplexy, což by se samozřejmě nemělo. Ale ráda bych všechny ujistila, že na trhu, byť omezeném, je spousta odborníků a skvělých lidí, které psychologie jako věda zajímá a současně mají dostatek psychoterapeutických zkušeností na to, aby vám dokázali poradit a pomoct se posunout zase o krok dále. Výsledek stojí určitě za to.  

Pavel: Já k tomuto tématu hovořím vždy s obrovským respektem a pokorou, protože si sám uvědomuji, jak obtížné je vůbec se odhodlat k návštěvě psychologa či psychoterapeuta. V rámci psychoterapeutického výcviku, který mě v budoucnu čeká, sám budu povinen absolvovat minimálně 50 hodin psychoterapie jako klient, na což se velmi těším a beru to jako obrovskou výzvu, a to nejen z pohledu své budoucí profesní dráhy, nýbrž věřím, že mě to posune i jako člověka. Myslím, že není vůbec žádnou ostudou psychologa či psychoterapeuta navštívit, protože nám to může obrovsky pomoci vyrůst a vyřešit si spoustu bolestí a problémů bez ohledu na to, zda trpíme nějakou duševní chorobou či nikoli. Zároveň jak říkala Verča, vždy je určitě důležité si vybrat psychologa či psychoterapeuta, k němž budeme mít i lidsky blíže a současně i k psychoterapeutickému směru, který aplikuje. Někdo bude raději vybírat ženu, někdo muže. Stejně tak někomu bude více sedět kognitivně-behaviorální terapie, jinému spíše Gestalt. Variant je celá řada a člověk se nesmí nechat znechutit při prvním neúspěchu. Stejně jako je každý klient individualita a originál, tak i psycholog či psychoterapeut je svým způsobem také individualita a originál. Ke všem, kdo odbornou pomoc vyhledá, vzhlížím s maximální úctou, respektem a obdivem.  

Osobní rovnováha

Redaktor: Vaše pracovní i studijní nasazení je obrovské. Jak se sami staráte o svoje duševní zdraví? Máte nějaký osobní rituál, který vám pomáhá udržet rovnováhu?

Veronika: Pravidelně se snažím meditovat, chodit do přírody s naší labradorkou Ruby a relaxovat. Zároveň se snažím pravidelně a zdravě stravovat, udržovat tělo v pohybu a ráda maluji, poslouchám hudbu a píšu knihu. Pomáhá mi i vedení vděčnostního deníku. Dále pak používám fototerapeutické brýle, které bych také doporučila každému, komu dělá problém ráno vstávat.

Pavel: Já oproti Verče bohužel nejsem schopen "vypnout hlavu" v rámci meditace a jsem ve fázi, kdy obdivuji každého, komu se to daří i přes nabitý program. Na chvilku ty problémy odložit a věnovat se vlastnímu uzdravování se. Věřím však, že se to jednou naučím. Nyní mi pomáhá sport, k němuž jsem byl veden již od dětství. Rád posiluji, běhám, jezdím na kole, na paddleboardu či kajaku. Voda mi k relaxaci a regeneraci hodně přispívá. Chodím také hrát futsal. Mám rád i přírodu a našeho psa, který mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři i v náročnějších situacích. Pomáhá mi také poslech hudby.

Redaktor: Jak se vám daří skloubit práci na fondu, podnikání, studium i osobní život?

Veronika: Po pravdě, někdy je to velmi náročné, ale člověk si uvědomí své životní priority v okamžiku, kdy spadne na pomyslné dno. V tu chvíli najednou zjišťuje, co je důležité a co počká. Učí vás to plánovat, delegovat a nebát se požádat o pomoc. Také jsem zjistila, že je klíčové najít si malé každodenní chvíle pro sebe, a to ať už je to procházka, sport, malování nebo krátká meditace. Tyto momenty vám dodávají energii a pomáhají udržet rovnováhu mezi prací, studiem a osobním životem.

Pavel: Já jsem v tomhle absolutní amatér a stále se učím, jak si nakládat jen tolik, kolik je reálné zvládnout. Mnohdy si totiž naložím tak, že to přestanu stíhat a pak si to zpětně vyčítám, že to bylo moc. Tím trpí samozřejmě mé nejbližší okolí, ale i mé zdraví, protože je člověk ve stresu a nemá tolik času. Trochu jsem na to začal přicházet při prvních projevech syndromu vyhoření, kdy si člověk zhodnotí, zda například další a další střádání majetku dělá člověka šťastnějším. A díky tomu jsem kupříkladu malinko přeskupil své investiční pozice a mohl si dovolit odejít ze svého zaměstnání, které mě již několik let nenaplňovalo. Velkým vzorem v tomhle je pro mě Verča, která se z ničeho nic sebere, vezme psa a jde v pondělí dopoledne na houby. Vím, že si teď spousta lidí řekne a co je na tom, ale pro většinu byznysmenů či vrcholových manažerů je to něco nereálného nebo neefektivního. Potom však zpětně litují, že se více nevěnovali své rodině nebo sobě. A na tom bych rád zapracoval.    

Budoucnost a vize

Redaktor: Jaké jsou vaše nejbližší plány – na co se lidé mohou těšit v příštích měsících?

Veronika: Teď nás čeká celá řada spíše administrativních kroků, zařídit e-mail, telefonní číslo, vytvořit web a podobně. Současně bychom rádi založili veřejnou sbírku na podporu lidí s duševním onemocněním a začali podnikat kroky k vybudování resocializačního centra.

Pavel: Doplnil bych asi ještě veřejnou sbírku na resocializační centrum, průzkum dostupných dotačních titulů. Hledání vhodného pozemku a také pomoc prvním klientům.

Redaktor: Kde byste chtěli, aby byl Nadační fond Při Tobě za pět let?

Veronika: Ráda bych, abychom v té době dokončovali projekt resocializačního centra a mohli plnohodnotně pomáhat lidem s duševním onemocněním i touto formou. Současně bych byla ráda, abychom do té doby podpořili celou řadu lidí, jimž darované finanční prostředky přinesou možnost absolvovat psychoterapeutickou léčbu, která jim napomůže k lepšímu a plnohodnotnějšímu životu. Zároveň bych byla ráda za získání dlouhodobějších partnerů a donorů, kteří by nám pomohli měnit tyto lidské příběhy.

Pavel: Nad rámec toho, co řekla Verča, bych byl rád, kdybychom mohli přispět k lepší péči o duševní zdraví, více se o ní hovořilo a povedlo se nám například uspořádat několik sportovních, kulturních či vzdělávacích akcí podporující destigmatizaci osob s duševním onemocněním.

Redaktor: Kdybyste měli popsat ideální společnost z hlediska duševního zdraví – jak by vypadala?

Veronika: Dostupná zdravotnická a sociální péče v oblasti duševního zdraví pro každého bez nutnosti vynakládat další finanční prostředky nad rámec zákonného zdravotního pojištění, více psychologů ve školách a firmách. Nulová stigmatizace osob s duševním onemocněním a jejich snazší integrace do společnosti. 

Pavel: Myslím, že ty nejzákladnější body byly vyřčeny, možná bych doplnil ještě větší úspěchy na poli výzkumu při léčbě duševních onemocnění, což by jistě přispělo k plnohodnotnějšímu životu celé řady lidí.

Závěr

Rozhovor s Veronikou a Pavlem ukazuje, že téma duševního zdraví se týká každého z nás – a že i malá pomoc může mít velký dopad. Jejich příběh je inspirací k tomu, abychom nejen pečovali o své vlastní duševní zdraví, ale také se nebáli být „při někom“, kdo zrovna prochází těžkým obdobím.